Je tomu již pár let, co se mi pod ruce dostal můj první, a do nedávna také jediný počítač. Přesněji to bylo léto 2004. Sestava to byla na tu dobu vcelku průměrná – Athlon XP 2500+, 256MB RAM a nVidia GeForce FX5200. Když jsem před pár lety přesedlal na Ubuntu (Tuším, že jsem začínal na distribuci 9.10.), byla většina věcí pro tak starý stroj odladěna. Větší problémy nastaly teď, v době, kdy jsem si pořídil novou sestavu.
Jelikož nepotřebuji žádné dělo, abych si zahrál nejnovější trháky, zvolil jsem kombinaci Intel CPU (Core i5 2500k) a integrované grafické jádro, které tento procesor obsahuje. Nemohu zapomenout na další moderní vychytávku jakou je SSD, za kterou jsem opravdu rád. Boot PC proběhne kolem šesti sekund, což je velice krásné číslo.
Když je v procesoru Intel grafika, nečekal jsem žádné problémy. Vždyť má mít ovladače přímo v jádru Linuxu, ne? Avšak čekalo mě zklamání… To, že mám trochu rozmazané písmo jsem vyřešil tím, že jsem výchozí Ubuntu font změnil na klasický Sans, ale ideál to pořád není. Problém nastává u obyčejných her. Strašně jsem se těšil na Trine a Machinarium, které jsem si zakoupil v rámci akce Humble Bundle, kde mimo jiné Linuxáci platí 3x tolik jak uživatelé Windows. Ale to je nepodstatné… Ubuntu 11.04 obsahuje staré ovladače Mesa 7.10.2, se kterými se hry stávají nehratelné, i přes své relativně nízké nároky. Tak jsem se dal do testování experimentálních ovladačů.
Mesa 7.11 3D výkon celkem zlepšila, ale pozoroval jsem mírné zamrzání systému při běžné práci. To znamenalo jediné – čekat na novou verzi Ubuntu a doufat. Ze zvědavosti jsem ještě vyzkoušel 7.12. Ovladač je naprosto nestabilní, obraz problikává, ale už se na něj neskutečně těším. Nejen že jsem spustil Trine, což mi předchozí dva ovladače ani neumožnili, ale výkon ve hrách byl daleko lepší a obraz plynulejší.
Snad se tedy jednou dočkám dne, kdy budou ovladače na grafické jádro v procesorech řady Sandy Bridge natolik odladěny, že si ve volném čase zahraji nějakou pěknou Indie hru…